Příběh čepice

Přichází studenti, stojí ve dveřích. Dvě holky a jeden kluk. Mají v ruce tašky plné oblečení. Koukáme na sebe, já poděkuju. Oni odchází, ani se mě nestačili na nic zeptat. Poděkuju. Myslíte, že je najdu ?  

Takhle se spustil příběh s čepicí.

Katka uspořádala rychlou akci. Rychlou akci na pomoc dětem, které putují  se svými rodiči. Můžete si dosadit dobu, zemi, století, barvu pleti.

Logisticky to zafungovalo tak, že přes dobrovolníky a FB se sehnalo auto. Mladí lidi, kteří místo volného víkendu pojedou 12 hodin v autě. Nebudou spát, budou pomáhat.

My jsme s Katkou stály v nejmenovaném prostoru a přicházeli její kamarádi. Nosili tašky s věcmi. Peníze a mluvili s námi. Já jsem při každém předání byla dojatá.

Přišla maminka se synkem, mladší než má dcera. „ Tudle čepičku co jí máš tak rád, pošleme dětem, který nemají domov. “

Chlapeček kývá, mluvíme na něho.

 Přichází další maminka a nese věci na malé děti. Fusak, deky. Další a další. Jsem dojatá, jsem pořád na měkko, dojímá mě solidarita. Dojímá mě, že přátelé Katky přicházejí  v pátek, kdy by mohli odjet na víkend a věnovat se samy sobě. Další maminka nakoupí nové punčocháče. „ Ty staré, co máme doma, mají špatnou gumu.“ Ještě běží do lékárny vykoupit sirupy.

Přichází elegantní dáma, která mluví česky. Má přízvuk.

„ Mluvíte dobře česky, jak jste tady dlouho? „

„ Jsem tady 15 let, když  jsme emigrovali z Chorvatska bylo mi 6 let. Dodneška si pamatuju, jaké to bylo být v internačním táboře. A to jsme tam nebyli dlouho. „

Nemám slova, na to nejsou slova.

Přichází studenti, které hledám.   Katka rozebírá tašku“ „Simono, podívej, oni byli v sekáči. Oni to koupili“  Dochází nám to, ano. Studenti nemají děti a tak šli nakoupit ze svých prostředků.

Nasazuji si čepici, zelenou tyrkysovou barvu.

 Bláznivou čepici s bambulí. Fotím sebe a čepici  komentuji, že lidskost funguje.

Čepice bude mít svůj příběh, žádné emoce, fotografie dětí. Prostě čepice má svůj příběh.

26 krabic plných věcí. Od bot po miminkovské věci, po bundy, po peníze.

Přichází  Sváťa „ ty si od dobrovolníků?“  Vůbec jsem nepobrala, jak to Katka poznala?

Dáváme si cigaretu, domlouváme  kdo a kam pojede a já jsem vyslána do nejmenovaného velkoobchodu.

Svaťovi říkám: „ foť čepici, kam se dostala, kde byla. Vyprávěj příběh.“

Když kupuju přesnídávky, které jsou v plastu a regál zůstává prázdný. Napadá mě, kolik lidí, by mi vynadalo, kdyby vědělo pro koho to je. Zaháním myšlenku a platím.

Zapomenu telefon u kasy.

Paní pokladní říká „ to je tady mladý paní“  myšlenka o špatných lidech je rázem pryč.Mohl někdo můj telefon sbalit a bylo by.

Přijíždím na nejmenované místo, seznamuji se s Petrem. Má ruku v sádře, směje se a je plný humoru. Přijel z Brna. Dáváme kávu a překládáme věci. Auto už stačili naplnit.

Čekáme na poslední účastnice zájezdu.

S koordinátorkou akce Moiou se objímám. Klepe se. Já se taky klepu, jenže je potřeba optimismu. Nepřivolávat žádné špatné scénáře.

Odjíždějí. My s Katkou jdeme domů. Dobrovolníky čeká dlouhá cesta.

Přijíždím unavená na chatu. Sedí tam kamarád Michal s Hubertem. Měli super den, chytali ryby. Dáme pivo, slivovici a pivo. „ Kluci, lidi nejsou tak špatní. Odváží se auto plný věcí do Srbska a dokázali jsme nakoupit i věci pro děti“

Jsem vyšťavená. Jdu spát.

Ráno se probudím a koukám na FB.

Moia píše „ Srbsko a celník se směje“ je 9 hodin ráno.

Za chvíli zpráva od Lékařů bez hranic “ bombardováni, 3 doktoři mrtví a 30 se pohřešuju“

Sedím a začínám brečet. Brečím na posteli. Musím se zvednout a jet. Synovec má narozeniny. Nemám dárek, nemám nic.

Píšu Katce: „ jsem prázdná, vyhořelá, to jsem nečekala“

„ včera si vydala emoce“

Sestra mě po cestě uklidní a vytáhne dárek ze skříně. Přijíždím. Divná ženská, ani neučesaná, ani neoblečená.

„ proč to dělá, když tě to vysává? „

Nedokážu v ten moment odpovědět.

Sestry mě znají opravdu hodně dlouho, od jejich narození. Já jsem totiž nejstarší.

Snažím se chvíli vysvětlovat a potom se vrátíme k našim kořenům, ty jsou v daný moment nejdůležitější. Protože rodina je to nejvíc.

 Vybaví se mi před očima táta s pěti dětma, který čeká  na autobus, kdy mu přivezou ženu a děti přestanou plakat.

Mlčím.

Mám za sebou jeden osobní příběh. V médiích byl popotahován tak, že jsem si jednu dobu myslela, že to co píšou média je pravda. Pomalu jsem se dostávala do schizofrenní smyčky. Co když ví víc než já?

Od té doby poslouchám dvě strany a hledám alternativní zdroje, jiné názory.  Funguje to. Nevidím jen černě, nebo jen bíle.

Vzpomněla jsem si na svého tátu. V listopadu 89 mi bylo 16 let. Táta řekl „ hm, sáhnuli na děti, to se nebude líbit“ měl pravdu.

A já si teď říkám „ mladí nejsou žádná zkažená FB mládež, dokážou se zvednout a pomáhat “ naučí to své rodiče?  Hm, kdo ví.

Když budou sdělovat své osobní prožitky, které zažili, tak rodiče uvěří.

Lidskost, nejde o politiku. Jde o LIDSKOST.