Nikdy to nevzdávej !

Příběh, příběh Vendy, která našla své světlo ve tmě. Přečtěte si to, ta holka má víc za sebou než mi všichni, kteří občas brečíme, že už nemůžeme.   Dobrý večer Vůbec nevím čím, nebo jak začít.. Abyste pochopila, proč Vám vlastně píši, začnu tak trochu od jiného konce a napíši Vám něco o sobě.Je pouze na Vás, jestli budete mít chuť si to přečíst:)Jmenuji se Vendy a je mi 16 let.

Moje dětství bylo zpočátku veselé a šťastné, zkrátka takové, jaké by si každé dítě přálo. Jak jsem ale pomalu začala růst, začala jsem si víc a víc věcí uvědomovat. Například, že asi není v pořádku, aby maminka byla po většinu nocí pryč, nebo se vracela pozdě se zlomeným nosem a divně se motala.

Ano, moje maminka byla alkoholička. Už od mého narození.

To je samozřejmě pro každé, obzvlášť malé, dítě katastrofa. Pamatuji si, kolik nocí jsem probrečela u tatínka v náručí. Kolikrát jsem se ho ptala: 'Kde je maminka?', 'Kdy přijde?', 'Proč není s námi?' .. 
Maminka mi milovala. Vím to. Ale všechen stres a problémy řešila výhradně alkoholem. A člověk se pochopitelně pod vlivem alkoholu chová úplně jinak a tak se chovala jinak i ke mě. V životě na mě nestáhla ruku, ale když byla opilá nedokázala se mi věnovat tak, jak by správně maminka měla a tak všechny domácí práce a ostatní věci zastával tatínek. Pamatuji si, že jsem se maminky jako opilé často i bála.

V tu dobu ( přibližně od nástupu do 1.-2. třídy ) jsem pochopitelně byla závislá na tatínkovi, protože maminka byla často opilá a jak jsem již říkala, o dost věcí se musel starat tatínek sám. Už takhle jsme jako domácnost moc nefungovali, ale zjištěním, že tatínek má rakovinu, se to ještě zhoršilo. Tatínek byl ke všemu tvrdohlavý a odmítal skoro všechna vyšetření a pobyty v nemocnici. Bála jsem se o něj. Došlo to do fáze, kdy tatínek bez pomoci nevstal z postele a měl z ledvin vývody, ze kterých mu šla do pytlíčku moč, protože svůj močový měchýř nedokázal ovládat. Musela se o ně starat maminka, vyměňovat mu obvazy a pomáhat mu se vším. Maminka, která byla dost často opilá a která měla často co dělat, aby se udržela na vlastních nohách. Jenže pak jsem tam byla já. Já, která potřebovala maminku a tatínka. Oba. Aby mi pomohli s věcmi do školy, potřebovala jsem se někomu vypovídat, někoho obejmout.. A v tu chvíli, v mých 9 ti letech, kdy jsem tohle všechno opravdu nejvíc potřebovala tatínek zemřel. Nemohla jsem tomu uvěřit, opustil nás tak silný člověk. Člověk, na kterém prakticky záležel můj život, a to, co se mnou dál bude. Člověk, kterého jsem nadevše milovala. Každý den jsem si opakovala, že to není pravda, že on se vrátí, jednou se prostě objeví ve dveřích a řekne nám s maminkou, jak moc jsme mu chyběli. Ale neobjevil. 

Maminka začala pít ještě víc, a tak se o mě nestarala vůbec. Takže jsem skončila v Klokánku. Údajně jsem tam měla být pouze do 2-4, než se maminka vyléčí. Maminka se tedy opravdu vyléčila, ale až po 8 měsících. Pak si o mě zase zažádala, a my zase byly doma, spolu:-). Byly zrovna velké prázdniny, jezdily jsme na výlety, užívaly si léta.. A já v září nastoupila do 5. třídy. Jenže když jsem se jeden den na začátku školního roku vrátila domů, našla jsem maminku opět s flaškou v ruce. Věděla jsem co to znamená. A tak jsem se, ve 12 ti letech, po půl roce stráveném s neustále opilou maminkou vrátila opět do Klokánku. Ze začátku to bylo příšerné, ale když už jsem se s tím vším alespoň částečně smířila, našla jsem si zde a i v nové škole kamarády a byla zase alespoň trochu šťastná. Vlastně v tu dobu byli kamarádi a kamarádky moje všechno. V Klokánku jsem byla 1 rok, 2. rok, 3. .. a maminka na léčení stále nešla. Často, hodně často za mnou jezdila a já jezdila k ní na víkendy, milovala jsem jí i přes to všechno, co se stalo. Ale stejně jsem si nejvíc přála, aby se šla zase léčit a abychom mohly být zase spolu v našem bytečku a s naší kočičkou. Vlastně jsem v to věřila celou dobu, že to tak určitě dopadne, že maminka jednou dostane rozum a opravdu se léčit půjde. Nešla. Nastalo období, kdy začala mít velké zdravotní potíže, samozřejmě z alkoholu. Do nemocnice sice šla, léky brala, podstoupila všechna potřebná vyšetření, ale s alkoholem nepřestala. A tak mi, před dvěma roky, maminka zemřela na cirhózu jater. 

Nikdo, kdo tohle nezažil si nedokáže představit ten pocit. Ten pocit smutku, prázdnoty a samoty. Každý den jsem si neustále opakovala co jsem komu udělala, že musím žít takhle. Že vlastně už nikoho nemám, všichni příbuzní, kteří mi zbyli se o mě nezajímali. A co teď? Co s takovým životem? S životem, kdy na tobě nikomu nezáleží. Ano, záleželo na mě mým kamarádům, díky nim tady vlastně ještě jsem, a za to jsem jim neuvěřitelně vděčná, ale kdo mi bude každý den dávat pusu na dobrou noc a říkat mi, že jsem jeho poklad a že mě miluje? Kdo mě bude ve všem podporovat, občas se na mě zlobit, ale navždycky milovat?

KDO?!!!?!?!

Byla to neuvěřitelná bolest. Nebudu ani počítat všechny ty proplakané noci a často i dny. 
Aby se tahle bolest alespoň zmírnila, muselo přijít něco, něco krásného, co by jí alespoň z části zahnalo. A také přišlo:-) je to rok zpět, co jsem se seznámila s paní, která mi nejprve doučovala angličtinu, ale po té o mě projevila zájem. Nyní u ní bydlím, má úžasného manžela, krásný baráček a berou mě jako vlastní. Vlastně jsme si pomohli navzájem:) já jsem potřebovala někoho, kdo by mi miloval a oni někoho, koho by mohli milovat oni:-) Je to vlastně velká, ale neuvěřitelně šťastná náhoda:-) 

To oni mi pomohli 'najít světlo ve tmě'. Ano, Vaše knížka. Příští týden si jí jdu koupit, těším se, až si jí budu moct přečíst 
A teď se teprve dostávám k tomu, proč jsem Vám napsala takovouhle slohovku:) 
Chtěla jsem tím jenom říct, že vím, opravdu moc dobře vím, jak bolí někoho ztratit. Ještě nemám děti, ale měla jsem rodiče, které jsem milovala tak, jako zatím nikoho a o oba jsem přišla. A to byla neuvěřitelná bolest. 
Bolest, kterou jste si Vy moc dobře prošla také. 
Klaním se před Vámi.

Prošla jste si obdobím, které jen tak někdo neustojí. Četla jsem si Váš blok a všechny věci, které píšete ( už se nemůžu dočkat, až si konečně přečtu i knížku:-) ), a musím říci, že jste neuvěřitelně silná. Vaše Barunka byla krásná a určitě úžasná holka, je nespravedlivé, že se tohle muselo stát zrovna jí. Také věřím, že pro Vás bylo opravdu složité období, když všude psali o tom, že se Barunka předávkovala, i když už jste věděla, že to tak vůbec nebylo. Každopádně Vy jste se přes tohle všechno přenesla a zvládla jste to. Barunka už je čistá:)

Jste úžasná, držím Vám moc, moc palce!! 

Dodáváte sílu lidem, kteří si zažili něco podobného (mimochodem i mě:-) ).
Dokázala jste, že i s tou největší bolestí se dá žít a že vždycky tu bude ještě někdo, pro koho je potřeba tady zůstat a být tu pro něj. Nebojte se, teď už to bude jen lepší a lepší, Vy to zvládnete:)
Barunka se na Vás určitě dívá z nebíčka, a jako sluníčko se Vám snaží prozářit každý den, kdy to jen jde. Je tu pořád s Vámi, věřím tomu. 
Pokud jste si tohle přečetla, díky moc za to, že jste si na to udělala čas:-) 
Mějte se moc krásně, a nikdy se nevzdávejte:-) I když to někdy vypadá, že už to dál nepůjde, jde to, což jste Vy sama dokázala:) držím palce!!

a já děkuju Vendy, Vendy jako z pohádky Petra Pana

Další příběhy najdete na https://www.facebook.com/Barciknizka