První příběh, mám kamarádku Marcelu. Marcela píše blogy a věnuje se pěstounské péči. Dneska jsem za ní přijela a měla jsem půl dne na krajíčku. Má na starost dvě holčiny. Věk 8 a 9 let. Už je má podruhé.
Jednou je učila jíst příborem a lžící, učila je mluvit a vyslovovat věty. Vaří a 5x denně jim dává jídlo, holky totiž mají ten největší strach. Strach, že budou mít HLAD.
Ano jsem v Čechách.
Marcela je dala dohromady, do kupy, holky se vrátili k mamince. A jak říká Marcela, máma za to nemůže. Máma je nemocná. Psychicky nemocná.
Holky byly u mámy, jednou přijela policie, mámu odvezly do psychiatrické kliniky a děti do dětského domova. V bytě nebylo jídlo. Nebylo, protože se máma rozhodla, že skoncuje se životem a proto není potřeba. Že tam byly holky ? Ano byly, jenže únosnost stavu, kdy máma se nedokázala vypořádat s realitou dopadla tak jak dopadla.
Marcela se dozvěděla, že jsou holky zpět, předala malého klučinu do trvalé péče a pro holky si zase jela. Má je už 2 a půl měsíce doma. Holky se nebojí, dostanou najíst a teta Marcela už si napravila reputaci. Protože holky měly otázku : slíbila si, že to bude dobrý. Trvalo to měsíc, než se zase daly dohromady.
Dneska jsme cvičily motoriku, vyprávěly příběhy. Moje 4 letá Eliška je na tom líp. Ona to umí, holky se to musí učit. Velký obdiv a klobouk dolů, hrála jsem dětské divadlo, malovala si a princezna ke mně přišla a dala mi pusu a mazlila se.
A já mám půl dne na kahánku, Eliška si hraje s holkama, vypráví a já se bojím jakkoli dotknout tématu máma.
Druhý příběh. Jsem v jedné komunitě na FB a v týdnu přišla výzva, že je potřeba sehnat pleny, oblečení pro 3 děti, jelikož jim dochází příjem. Jdu vybrakovat barák a věci přivezu. Protože je důležité, aby mámy neplakaly nad tím, že už nemají. Ne pro sebe, ženská je schopná se uskromnit, ale pokud vidíte dítě a nemáte, tak pláčete nad ním, ne nad sebou.
Třetí příběh, v jednom městečku se těšili na příchod dět´átka. Čas těšení se, plnění svých snů. Maminka zemřela při porodu. Tatínek si přinesl děťátko a odešel z práce, protože musel na mateřskou. Je těžké přijít o ženu. Je těžké změnit ze dne všechno a nesmět spadnou na dno, protože máte doma děti, které potřebují tátu, protože máma není. Jste chlap a přišel jste o všechno, o ženu o práci a je Vám smutno. Občas nemůžete, pořád nemůžete a přemýšlíte , kdy to skončí.
Nedokážu odpovědět, když mi zemřela dcera, trvalo mi přes rok než jsem se viděla v zrcadle, stála tam Simona, kterou jsem neznala.
Pro tatínka se založila sbírka, pokud chcete přispějte a napište mi do mailu barci.knizka@gmail.com pošlu Vám číslo účtu.
Proč to píšu ? Protože jsou dny kdy ostatní potřebují pomoci. Změnit zákony o pečovatelském zákoně. Najít cestu pro rodinu, která nemá peníze a hlavně vážit si všedních dní, vážit si těch druhých a říct prosím a děkuji.
Díky, že jste si to přečetli.
Simona
