Moje dětství bylo zpočátku veselé a šťastné, zkrátka takové, jaké by si každé dítě přálo. Jak jsem ale pomalu začala růst, začala jsem si víc a víc věcí uvědomovat. Například, že asi není v pořádku, aby maminka byla po většinu nocí pryč, nebo se vracela pozdě se zlomeným nosem a divně se motala.
Ano, moje maminka byla alkoholička. Už od mého narození.
To je samozřejmě pro každé, obzvlášť malé, dítě katastrofa. Pamatuji si, kolik nocí jsem probrečela u tatínka v náručí. Kolikrát jsem se ho ptala: 'Kde je maminka?', 'Kdy přijde?', 'Proč není s námi?' ..
Maminka mi milovala. Vím to. Ale všechen stres a problémy řešila výhradně alkoholem. A člověk se pochopitelně pod vlivem alkoholu chová úplně jinak a tak se chovala jinak i ke mě. V životě na mě nestáhla ruku, ale když byla opilá nedokázala se mi věnovat tak, jak by správně maminka měla a tak všechny domácí práce a ostatní věci zastával tatínek. Pamatuji si, že jsem se maminky jako opilé často i bála.
V tu dobu ( přibližně od nástupu do 1.-2. třídy ) jsem pochopitelně byla závislá na tatínkovi, protože maminka byla často opilá a jak jsem již říkala, o dost věcí se musel starat tatínek sám. Už takhle jsme jako domácnost moc nefungovali, ale zjištěním, že tatínek má rakovinu, se to ještě zhoršilo. Tatínek byl ke všemu tvrdohlavý a odmítal skoro všechna vyšetření a pobyty v nemocnici. Bála jsem se o něj. Došlo to do fáze, kdy tatínek bez pomoci nevstal z postele a měl z ledvin vývody, ze kterých mu šla do pytlíčku moč, protože svůj močový měchýř nedokázal ovládat. Musela se o ně starat maminka, vyměňovat mu obvazy a pomáhat mu se vším. Maminka, která byla dost často opilá a která měla často co dělat, aby se udržela na vlastních nohách. Jenže pak jsem tam byla já. Já, která potřebovala maminku a tatínka. Oba. Aby mi pomohli s věcmi do školy, potřebovala jsem se někomu vypovídat, někoho obejmout.. A v tu chvíli, v mých 9 ti letech, kdy jsem tohle všechno opravdu nejvíc potřebovala tatínek zemřel. Nemohla jsem tomu uvěřit, opustil nás tak silný člověk. Člověk, na kterém prakticky záležel můj život, a to, co se mnou dál bude. Člověk, kterého jsem nadevše milovala. Každý den jsem si opakovala, že to není pravda, že on se vrátí, jednou se prostě objeví ve dveřích a řekne nám s maminkou, jak moc jsme mu chyběli. Ale neobjevil.
Maminka začala pít ještě víc, a tak se o mě nestarala vůbec. Takže jsem skončila v Klokánku. Údajně jsem tam měla být pouze do 2-4, než se maminka vyléčí. Maminka se tedy opravdu vyléčila, ale až po 8 měsících. Pak si o mě zase zažádala, a my zase byly doma, spolu:-). Byly zrovna velké prázdniny, jezdily jsme na výlety, užívaly si léta.. A já v září nastoupila do 5. třídy. Jenže když jsem se jeden den na začátku školního roku vrátila domů, našla jsem maminku opět s flaškou v ruce. Věděla jsem co to znamená. A tak jsem se, ve 12 ti letech, po půl roce stráveném s neustále opilou maminkou vrátila opět do Klokánku. Ze začátku to bylo příšerné, ale když už jsem se s tím vším alespoň částečně smířila, našla jsem si zde a i v nové škole kamarády a byla zase alespoň trochu šťastná. Vlastně v tu dobu byli kamarádi a kamarádky moje všechno. V Klokánku jsem byla 1 rok, 2. rok, 3. .. a maminka na léčení stále nešla. Často, hodně často za mnou jezdila a já jezdila k ní na víkendy, milovala jsem jí i přes to všechno, co se stalo. Ale stejně jsem si nejvíc přála, aby se šla zase léčit a abychom mohly být zase spolu v našem bytečku a s naší kočičkou. Vlastně jsem v to věřila celou dobu, že to tak určitě dopadne, že maminka jednou dostane rozum a opravdu se léčit půjde. Nešla. Nastalo období, kdy začala mít velké zdravotní potíže, samozřejmě z alkoholu. Do nemocnice sice šla, léky brala, podstoupila všechna potřebná vyšetření, ale s alkoholem nepřestala. A tak mi, před dvěma roky, maminka zemřela na cirhózu jater.
Nikdo, kdo tohle nezažil si nedokáže představit ten pocit. Ten pocit smutku, prázdnoty a samoty. Každý den jsem si neustále opakovala co jsem komu udělala, že musím žít takhle. Že vlastně už nikoho nemám, všichni příbuzní, kteří mi zbyli se o mě nezajímali. A co teď? Co s takovým životem? S životem, kdy na tobě nikomu nezáleží. Ano, záleželo na mě mým kamarádům, díky nim tady vlastně ještě jsem, a za to jsem jim neuvěřitelně vděčná, ale kdo mi bude každý den dávat pusu na dobrou noc a říkat mi, že jsem jeho poklad a že mě miluje? Kdo mě bude ve všem podporovat, občas se na mě zlobit, ale navždycky milovat?
KDO?!!!?!?!
Byla to neuvěřitelná bolest. Nebudu ani počítat všechny ty proplakané noci a často i dny.
Aby se tahle bolest alespoň zmírnila, muselo přijít něco, něco krásného, co by jí alespoň z části zahnalo. A také přišlo:-) je to rok zpět, co jsem se seznámila s paní, která mi nejprve doučovala angličtinu, ale po té o mě projevila zájem. Nyní u ní bydlím, má úžasného manžela, krásný baráček a berou mě jako vlastní. Vlastně jsme si pomohli navzájem:) já jsem potřebovala někoho, kdo by mi miloval a oni někoho, koho by mohli milovat oni:-) Je to vlastně velká, ale neuvěřitelně šťastná náhoda:-)
To oni mi pomohli 'najít světlo ve tmě'. Ano, Vaše knížka. Příští týden si jí jdu koupit, těším se, až si jí budu moct přečíst
A teď se teprve dostávám k tomu, proč jsem Vám napsala takovouhle slohovku:)
Chtěla jsem tím jenom říct, že vím, opravdu moc dobře vím, jak bolí někoho ztratit. Ještě nemám děti, ale měla jsem rodiče, které jsem milovala tak, jako zatím nikoho a o oba jsem přišla. A to byla neuvěřitelná bolest.
Bolest, kterou jste si Vy moc dobře prošla také.
Klaním se před Vámi.
Prošla jste si obdobím, které jen tak někdo neustojí. Četla jsem si Váš blok a všechny věci, které píšete ( už se nemůžu dočkat, až si konečně přečtu i knížku:-) ), a musím říci, že jste neuvěřitelně silná. Vaše Barunka byla krásná a určitě úžasná holka, je nespravedlivé, že se tohle muselo stát zrovna jí. Také věřím, že pro Vás bylo opravdu složité období, když všude psali o tom, že se Barunka předávkovala, i když už jste věděla, že to tak vůbec nebylo. Každopádně Vy jste se přes tohle všechno přenesla a zvládla jste to. Barunka už je čistá:)
Jste úžasná, držím Vám moc, moc palce!!
Dodáváte sílu lidem, kteří si zažili něco podobného (mimochodem i mě:-) ).
Dokázala jste, že i s tou největší bolestí se dá žít a že vždycky tu bude ještě někdo, pro koho je potřeba tady zůstat a být tu pro něj. Nebojte se, teď už to bude jen lepší a lepší, Vy to zvládnete:)
Barunka se na Vás určitě dívá z nebíčka, a jako sluníčko se Vám snaží prozářit každý den, kdy to jen jde. Je tu pořád s Vámi, věřím tomu.
Pokud jste si tohle přečetla, díky moc za to, že jste si na to udělala čas:-)
Mějte se moc krásně, a nikdy se nevzdávejte:-) I když to někdy vypadá, že už to dál nepůjde, jde to, což jste Vy sama dokázala:) držím palce!!
a já děkuju Vendy, Vendy jako z pohádky Petra Pana
Další příběhy najdete na https://www.facebook.com/Barciknizka