Najít světlo ve tmě. Psala jsem a nepíšu. Píšou jiní. Píšou své já. A já děkuji za příběhy, které přicházejí. Za pohlazení duše. Za smysl.
Jana:
Sice jste mi zadala slohovku, ale přesně od chvíle co jsem slíbila, že napíšu, se ve mě vše zavřelo a emoce a pocity nejdou ven...nejdou mi zvárnit slovy, tak jak bych chtěla.. ale píšu...
Vrací se mi jediná myšlenka, můj příběh už jsem Vám taky kdysi dala číst, tatínek mi zemřel, když mi bylo šestnáct a připadalo mi, že jsem na to byla SAMA.
Sama se zhroucenou maminkou...rodina se semkla, ale jen dočasně..Trápení trvalo mnohem déle..A tak když jsem poprvé narazila na Váš příběh, bohužel nebo bohudík, v článku na IDnes, pocítila jsem něco co znám, jen jsem to takhle ještě nikde nečetla...a zaujalo mě to víc, než kdykoliv jindy přečtený příběh...od té chvíle jsem byla posedlá každý den kontrolou hithitu a podporou...křičela jsem na svého partnera ještě tolik a tolik a vyjde NÁM knížka...povedlo se...ale k přečtení jsem se dostala až nedavno a věděla jsem, že budu potřebovat mnoho vnitřní síly...nepletla jsem se..
Vaše slova, věty, pocity, emoce, vztek, vzduchoprázdno, pocit být sám a pocit buďte tady všichni se mnou..našla jsem sebe a Vás jako člověka, který dal moje já na papír..
Při čtení jsem s Vámi klinkala nohama a byla mimo tento svět...nechápajíc co se děje....Jak byla mnou nenáviděná slova Drž se!! Přesně a čeho jako? Za sebe musím přidat ještě větu: Musíš být silná...silná kvůli mamince..Jak jako...třeštila jsem oči na všechny...přece mi zemřel můj tatínek...
Když jsem začala knihu číst, vybavilo se mi, jak žádáte recenze a zpětné vazby...
Ale copak se na vnitřní emoce, boje, bolest, lásku, vzpomínky a naději dá psát kritika??
Nečtu přeci Bylo nás pět...
Možná je čtenář, který není z Vašeho nejbližšího okolí místy zmaten..ale nevyjadřuje přesně i tahle zmatečnost Váš souboj s osudem?
Ukazuje přesně ten důvod, proč musela kniha vyjít...Jste to VY..JE TO VÁŠ PŘÍBĚH...A i občasné už nemůžu, chce se mi to vzdát, je z knihy cítit..Ale dala jste to....
Jste živel..
vlastně jsem se u knížky i culila a hledala podobnosti v symbolech...Vy extrovert 180cm a já těžký introvert 160 cm...vy narozená v říjnu Barunka v lednu...já narozena v lednu a moje dcera Lucie v říjnu...takové ty divnověci, kdy víte, že jsem neudělala chybu, když jsem Vás oslovila...
A víte co smekám před Vámi...mám uvnitř sebe pocit, že to co jste vy musela prožít, bych já neustála..
Chtěla jste světu říci, kdo byla Vaše Barunka, to už media jaksi nezvládla...musela jste sama..a dala jste to...:-) známe ji a víme...♥♥♥ možná jste to chtěla říct jen těm nejbližším, na kterých Vám záleží nejvíc, ale dala jste ten dar všem...
Dar sdílení pocitů...Uvědomění, že jsme uvnitř všichni křehkou schránkou, ale umíme jít dál...a umíme se v tomto divnosvětě i podpořit...
Jana K.
-------------------
Sedíte ráno na terase. Je Vám zima. Pijete kávu a čtete. Usmějete se. Vidíte situaci, kdy se člověk raduje, že NÁM vyjde knížka ... že jdeme dál a kinkláme nohama. Kinklat nohama je totiž nejvíc :-)
Děkuji Jano a posílám pohlazení
Simona
