Ve čtvrtek jsem seděla s lidmi, kteří odvezli pomoc do Bapska.Dobrovolníci co semnou seděli a byli v šoku. Postraumatický šok, kdy realita se vám zdá divná, jiná?
Připomnělo mi to jedno moje osobní trápení.
Ráno jsem četla komenty a křičela jsem na svojí dceru,že se špatně obléká. Vylila jsem si vztek na ní. A úplně zbytečně.
Omluvila jsem se Elišce a omluvím se znova.
Jela jsem tramvají, stav mimoň, mé 5ti leté dítě mě tahalo za rukáv, že vystupujeme.
Potřebovala jsem se ubezpečit, že nejsem magor a tak jsme mluvila s Alenou, která sdílí podobný názor, jako já. Je potřeba pomoc dětem na cestě a jejich rodičům.
Potom jsem si přečetla tento komentář, píše jej Miloslav Pecka:
„Svatá prostoto! Jste evidentně hodná a citlivá osoba, Simono s velkou schopností empatie. Celý svět však nespasíte. Chcete-li pomáhat, pomáhejte. I u nás doma jsou lidé potřební, třeba i hluchoněmí s minimálním invalidním důchodem. To, co děláte Vy, je nepřátelské vůči našim lidem, vůči celé Evropské civilizaci, jakkoli z Vaší strany zdánlivě ušlechtilé! Pokuste se přehodnotit své preference a hledejte lidské neštěstí hodné pomoci mezi svými. Věřte, i tady je ho dost.“
Na to znám odpověď:
Ano, to jsem udělala. V loni před vánoci jsem spunktovala deset ženských, které semnou sháněly dárky pro azylový dům. Místo aby se věnovaly své rodině a svým osobním věcem, tak lítaly semnou po obchodech a na poštu. Pro děti a maminky z azylového domu. Dárky byly doručeny. Zabalené od Ježíška. Pamatuju si, že Elišce jeden dárek Ježíšek nepřinesl, protože jsem potřebovala koupit ještě jeden pro dítko do azylového domu.
Reakce „ koordinátorky“ v půlce ledna zněla: „ kdybychom věděly, že některé oblečení mělo skvrnu, všechny dárky bychom rozbalily a daly podle svého uvážení“
Ano, mohlo se stát, že pro poslední dítko, které přišlo 3 dny před Ježíškem se nedostalo nové oblečení. O hrncích, příborech, kosmetice pro maminky, žehličce na vlasy a fyzických dárcích pro děti, které si je namalovaly a my je sehnaly NEPADLO ANI SLOVO, napadlo ani slovo „ děkujeme, že děti měli hezké vánoce“ nic.
Byla jsem zklamaná. Strašně. Holkám jsem poděkovala a poslala dvě fotky u stromečku, kde nebylo poznat, jestli dárky tam jsou všechny.
Moje naivita skončila v koši. Myslela jsem si, že někdo bude mít radost. Doufám, že děti měly.
Už nebudu nikdy řvát na svou dceru, jenom kvůli tomu, že mě překvapí negativní reakce lidí.
A tak se na mě nezlobte, že nějakou dobu se budu věnovat lidem, kteří poděkují, když jim dáte přesnídávku, boty, bundu. Do té doby dokud budu mít zprávy o tom, že se stav nezměnil, nebo nezlepšil.
Potom se třeba vrátím s pomocí do českého kraje. Budu vybírat kam věnuju svou energii a čas. Aby nepřišlo opětovné zklamání.
http://simonavlkova.blog.idnes.cz/c/480067/dobrovolnici-nominovani-na-nobelovu-cenu-za-mir.html
