Barči knížka, úvodní kapitola

Když člověk v divadle zkouší nějakou hru, má dva měsíce pocit, že není nic důležitějšího, než hru odpremiérovat, hezky zahrát, a mít skvělé ohlasy od publika.

Alan Homolka fotograf

Po premiéře Babičky jsme se dozvěděli, že ten večer zemřela Barča na maturitním večírku.

Bylo to zvláštní, jak šťastný opar premiéry hned vyprchal.

Barču jsem osobně neznala, takže to pro mě v první chvíli a prvních dnech nebyl otřes směrem k ní a můj osobní, ale spíš směrem k jejím nejbližším, které znám.

Setkání se smrtí je vždy nepochopitelné.

Možná, že život je dokonce celkem zábava, nic není vlastně tak strašné, s vyjímkou smrti někoho blízkého.

V tu chvíli jdou všechny poučky, filozofie, a útěšné proslovy stranou. Jsou k ničemu.

Ačkoli jsem se s Barunkou nikdy nepotkala, po její smrti ve mně zůstalo ticho, jaké člověk jen tak neslyší.

Ticho bez odpovědi, ticho, vedle kterého jsou všechny běžné věci, kterými se zaobíráme, směšné.

To ticho ve mně neznělo jako beznaděj, spíš jako něco velkého, většího než my, co nás přesahuje. Víc k tomu říct nemůžu, to už by zase byly prázdná moudra.

Znám Elišku, a od prvního setkání pro mě byla tím nejúžasnějším tvorečkem na světě. A tak jediné, co můžu říct, je, že sledujíc Simonu, za ten rok a něco, že žije a jde dál, je pro mě naděje, že když ona je tady, je tu i naděje, že člověk - někdy- může zvládnout věci, na které je v duši naprosto a dokonale sám.

Děkuji jí z celého srdce, za otevřenost, se kterou se s námi za celou tu dobu dělila o své pocity, protože tím dovolila prožít částečně a z dálky tak těžkou zkoušku.

Marie Doležalová - herečka, kmotra knížky